Historie projektu
Ještě v dobách, kdy jsem běhal po ulici s jednou kšandou a hrál s kámošema fotbal, mě vždy lákalo divadlo. Snad proto, že i můj děda hrál, snad proto, že mě bavilo být pokaždé někým jiným, snad z důvodu zážitků a legrace, nevím. Měl jsem ale to štěstí, že na základní škole, kam jsem chodil, úpěšně, již dlouhá léta, pracoval divadelní kroužek. S otevřenou pusou a vykulenýma očima jsem sledoval napínavé boje Kašpárka, Šmidry, krásné princezny či hloupého Honzy se zlými čaroději, čarodějnicemi, čerty nebo loupežníky. S úctou jsem hltal nestory Divadla mladých, pana Rába, pana Šustra a pana Růžičku.
A pak jednoho dne jsem si dodal odvahu a zaklepal na dveře, za kterými se otevíral „svět pohádek“. Přijímací zkouška dopadla dobře a mě se splnil jeden veliký sen.
BUDU HRÁT DIVADLO!!!
Roky letěly, role se střídaly, s kamarádama jsme hrály tenis a kšandy už jsem nosil dvě. Konec základní školy, nástup na střední a já začal pracovat jako zvukař a osvětlovač. I tato práce se mi nesmírně líbila a asi bych u ní dlouho vydržel, kdyby mě nepotkalo to, co kluky dříve, asi tak v devatenácti letech, potkávalo. Odhodil jsem obě kšandy a místo nich si oblékl slušivý zelený stejnokroj. 100 dní v Brně a 630 v Plzní „uteklo jako lenochod“ a já se opět vrátil na „prkna, jenž znamenají svět“. V mém případě ke světlům a zvukům, jenž znamenají svět. Byly to opět krásné chvíle. Mé divadelní idoly z mládí se staly mými perfektními kamarády a já zvučil a blikal seč mi síly a scénář stačily.
Ale něco, v koutku divadelní dušičky mě neustále postrkovalo stále blíž a blíž k jevišti. A já se jednoho dne rozhodl, že by nebylo špatné založit v Táboře další divadelní amaterský soubor.
A začaly problémy. Najít stejně „postižené“ kamarády, kteří by se mnou do toho šly a hlavně najít prostor, kde zkoušet.
„Kaskadéry“, jsem našel poměrně brzo a jsem jim za to do dnešního dne vděčen. Horší to bylo s prostorem na zkoušení. Kdo by si vzal pod sebe partu nadšenců, kteří neskýtali žádné záruky úspěchu. A pak mě to napadlo.
MAJKA!!!
Ano má kamarádka Majka, která v té době pracovala v Domě Armády v Táboře a já věděl, že tam mají krásný divadelní sál. A tak jsem jednoho dne, roku 1990, u ní zaklepal na dveře.
Slovo dalo slovo, podmínky byly stanoveny a my se pustili do práce.
Nejprve jsme začali hrát činoherní konverzační komedie pro dospělé. Postupem času jsme přidali pohádky pro děti a začali dělat i dětské zábavné programy, spojené s diskotékou, karnevalem nebo mikulášskou nadílkou. Později pod naší hlavičkou začala pracovat hudební skupina Rubikon /country, rock-pop, dechovka/ a country skupina Géčko.
Založením našeho divadelního a hudebního sdružení jsme poznali mnoho dalších skvélých lidiček, kteří byli, jsou a budou pro divadlo zapáleni.
Především ona Maruška Havrlantová, která nám pomohla otevřít divadelní dveře, dále kamarada Jirku Řeháčka, který nám udělal logo divadla a neustále , i v současné době, o nás píše články do novin. Nesmím zapomenout ani na skvělou Libušku Dafčíkovou, která s námi vždy intenzivně prožívala naše úspěchy i neúspěchy. Nutno podotknout, že se všemi třemi naše přátelství vydrželo do dneška a vždy jsme rádi, když se na „svůj“ soubor příjdou podívat. Nesmím zapomenout ani na pana Kotouče, kteý nás měl také na starosti a hlavně na našeho současného provozovatele, pana Chudu.
V celé historii Rubikonu se vystřídalo celkem 75 členů, kteří alespoň jednou hráli, svítili či zvučili. Každých pět let děláme srazy, na kterých si opravdu máme vždy co říci. A samozřejmě s mnohými se stýkáme i během roku. Byli, jsou a doufám že i budou našimi perfektními kamarády. A samozřejmě nesmím zapomenout ani na ty kamarády, kteří nejsou členy Rubikonu, ale vždy nám ochotně pomohli. Současných členů je 14, ale toto číslo se mění.
VŠEM SOUČASNÝM I BÝVALÝM RUBIKOŇÁKŮM, I VŠEM TĚM, KTEŘÍ RUBIKONU POMÁHAJÍ, PATŘÍ VELIKÉ UZNÁNÍ A NESMÍRNÝ DÍK!!!
Melichar Jan
Šedivá Jana
Prokopová Jaroslava
Mattanelli Anna
Josef Filip
Filipová Martina
Melicharová Kateřina
Nemravová Iveta
Šustr Ladislav
Sedloň Zdeněk
Balog Daniel
Vítů Karel
Votavová Dagmar